Jdi na obsah Jdi na menu
 


Přeskokové chování u psů

Určitě se vám někdy stalo, že jste u svého psa pozorovali chování, která jste si v dané chvíli nedokázali vysvětlit. Je možné, že se jednalo o tzv. přeskokové chování. Přeskokovým chováním označujeme typ jednání, které vyvolá nějaká konfliktní situace. Konfliktní situací nemyslíme jen setkání se soupeřem nebo úhlavním nepřítelem, ale i situaci, kdy působí nějaký velmi silný podnět na centrální nervovou soustavu. Hlavním úkolem přeskokového jednání je uvolnit napětí.

Motivace
V přírodě i mezi lidmi, se každé zvíře dostává do konfliktních situací. Jako příklad uveďme situaci kdy fence, která má čerstvě štěňata, položíme její oblíbenou pochoutku trochu déle od jejího pelíšku, kde právě leží se svými štěňaty. Fena musí vyřešit konflikt zda jít žrát nebo zůstat u štěňat. Každý z podnětů vzbudí určitou motivaci a protichůdné působení současně působících motivací může najít různá východiska ve vnějším chování. Jedním z těchto východisek je právě přeskokové jednání.

Přeskokové jednání u lidí
Abychom si přeskokové jednání trochu přiblížili, zabrousíme teď i do našich řad. Tento typ chování není příznačný jen pro zvířata, ale týká se i lidí. U lidí se přeskokové chování pojí hlavně s jednáním v rozpacích při stresové situaci. Jako příklad uveďme drbání se ve vlasech, upravování kravaty, hraní si s různými předměty nebo zapálení cigarety, i když byla předchozí právě dokouřena. K přeskokovému chování můžeme řadit i různé způsoby odlehčení situace. Určitě se vám stalo, že během nějakého rozhovoru se schylovalo ke konfliktu, ale díky pronesené humorné poznámce se atmosféra pročistila. Někdy dochází k takovým situacím, že se lidé začnou smát ve chvílích, kdy prožívají velmi bolestné situace.

Uvolnění napětí
Co se stane, když v konfliktní situaci začnou dvě motivace působit proti sobě tak, že ani jedna z nich nemůže převládnout? Při působení dvou stejně silných a protichůdných podnětů dochází k přílišnému zatížení nervové soustavy. Zvíře si v takové situaci vypomáhá přeskokovým chováním s výsledným cílem uvolnit napětí. S přeskokovým jednáním se můžeme setkat zejména u vnitrodruhových potyček. Dojde zde ke střetu přirozených tendencí – zaútočit či utéct. Oba sklony se zablokují a zároveň se uvolní další typ chování, zdánlivě neodpovídajícího dané situaci. Bojující sokové na sebe přestanou náhle dotírat a věnují se nějaké neškodné činnosti.

Příklady tohoto chování
Jako typický důsledek přeskokového jednání je značkování či bezúčelné očichávání a požírání trávy. Pokud má pes v povaze hlídat, tak příchod cizí návštěvy na zahradu se mu moc nelíbí. Štěká, má tendenci "vetřelce" vytlačit ven, možná by i kousl. Jeho pán ho ale důrazně okřikne a uvede ho k vlídnému chování. Přirozená tendence bránit svoje území se střetla se zákazem a hrozbou od majitele. Možná reakce psa na dvě protichůdné motivace je, že s neobvyklou intenzitou močí na okolní keře, nebo jde a začne hltavě žrát ze své misky, ačkoliv jí nechával celý den bez povšimnutí. K přeskokovému jednání často dochází i během výcviku. Při cvičení přivolání psa se po nevhodném předchozím výcviku může projevit konflikt mezi odměnou a trestem, takže pes na povel přiběhne pouze poblíž svého pána a náhle začne bezúčelně očichávat a značkovat okolí nebo požírat trávu.

Aportování
Při nácviku aportování může dojít k přeskokovému chování při předávání aportu. Představme si situaci, kdy psovi hodíme klacek. Pes radostně běží za klackem, ale s přinesením a odevzdáním je to většinou horší. Výcvik aportování se provádí na základě loveckého pudu. Pes běží pro klacík s cílem „ulovit kořist“. Jenomže my po něm chceme, aby nám kořist nejenom přinesl ukázat, ale také odevzdal. A zde právě dochází k  střetu dvou motivací. Na jedné straně má pes svůj klacek, který si ulovil a který si chce ponechat a na straně druhé nám má tuto kořist předat. A co pes většinou udělá, pokud se tento cvik necvičí správně? Dojde k přeskokovému jednání a pes začne „ulovený“ klacík překusovat. Na tomto místě vyvstává otázka: Jak tedy správně cvičit aportování? Při výcviku aportování zpočátku psovi klacík (hračku, míček atd.) neodebíráme. Se psem se můžeme o klacek chvíli přetahovat, ale pak jej opět pouštíme. Tento postup zopakujeme několikrát po sobě. Ve chvíli, kdy chceme psovi klacek odebrat, zapůsobíme na něj jinou motivací, která bude v danou chvíli pro psa zajímavější a silnější, než byla motivace předchozí. Jednoduše psovi nabídneme buď jiný klacík nebo nějaký chutný pamlsek.

 

Agresivita

Ačkoliv je agresivita u psa velmi nepříjemným problémem, je třeba si připomenout, že agresivita patří do normálního repertoáru chování šelem psovitých - bez agresivity by pes nemohl přežít, umožňuje mu lovit, zařadit se do hierarchie smečky, ubránit sebe, své teritorium i potomky před napadením. Při porozumění a nápravě agresivního chování musíme pochopit a rozlišit odlišné druhy agresivity, která má mnoho různých forem a vyvolávajících příčin a teprve pak zvolit adekvátní postup při převýchově konkrétního agresivního psa. A protože právě agresivita je jeden z nejčastějších problémů v soužití člověka se psem, budeme se jí věnovat obšírněji a rozebírat jednotlivé druhy a příčiny agresivního chování psa a z těch budeme vycházet při hledání nápravných postupů.

 

Při správném posouzení agresivní reakce svého psa musíme především pozorně sledovat a správně rozeznávat signály, které vysílá a velmi důležité je také vnímat souvislost agresivity s prostředím a situací, kde se projevuje. Při zanedbání jakéhokoli projevu agresivní reakce může dojít k jejímu stupňování .A jako ve všech případech, je předcházení problému lepší než jeho řešení. Většinou lidi nevnímají nebo neumí dekódovat první varovné signály, které pes vysílá svým chováním - často ještě dlouho před tím než poprvé zaútočí a z vlastního útoku psa jsou často doslova ohromeni. Mnoho z nich se cítí zrazeno ve své důvěře ve psa, od kterého takovou reakci nečekali, protože vědomě či podvědomě očekávají ve psím chování logiku a zákonitosti chování lidského. Řada lidí na psí agresi pak neadekvátně zareaguje strachem či agresí namířenou ke psu a celý problém se prohloubí a zacyklí a teprve pak hledají pomoc odborníka. Přestože lidé věrně popíšou chování psa, málokdy jsou si vědomi spouštěcích mechanizmů ve svém vlastním chování a nedokáží zevnitř uchopit celou situaci tak, jako zkušený externí pozorovatel z řad veterinárních etologů, etopedů a kynologů. Proto je opravdu nutná osobní návštěva u odborníka, kterou není radno odkládat. Čas pracuje v takovém případě vždy proti vám, nežádoucí agresivní reakce psa se prohlubuje a upevňuje. Pojďme se nyní tedy zaměřit na konkrétní druhy agresivit a podívat se na možnost jejich korekce:

 

 

Agresivita obranná - způsobená strachem:


S touto agresivitou se setkáváme u psů přicházejících do útulku velmi často. Pokud pes nemůže utéci z prostředí, které vnímá jako ohrožující, je přirozené, že přechází do obranné agresivity. Takový pes většinou zaujímá charakteristický přikrčený postoj, někdy vyhrbí střední část trupu, pes má vtažený mezi nohy, někdy úplně přilepený ke břichu, uši přitisknuté k hlavě a pysky stažené vzad, pes dává najevo, že se bude bránit, pokud si bude myslet, že musí a napadne každého, o kom si myslí, že jej ohrožuje.

 

Psa je napřed potřeba si ochočit a vzbudit jeho důvěru. V útulku ho ponecháme určitou dobu o samotě, kdy má čas seznámit se s prostředím, ve kterém se nachází a uklidnit se. Snažíme se s ním navázat dobrý kontakt pomocí krmení a na procházkách upevňujeme svoje postavení lehkým výcvikem, pokud už se nám podařilo navázat se psem kontakt. Dále postupujeme stejně, jako je uvedeno v kapitole o bázlivosti - postupným přivykáním psa na podněty, kterých se obává a budí v něm agresi a to tak, aby během přivykání k agresi nedošlo, jinak je potřeba celý proces opakovat znova.

 

Pokud je pes agresivní při česání nebo u veterináře, při ani před výkonem ho nehladíme a nechlácholíme a rovněž jej za agresivitu netrestáme. Postupně ho učíme se výkonu podrobit bez odporu pomocí systematické desenzibilizace. Učíme psa nechat si otevřít tlamu, při čištění očí začínáme v okolí oči, které hladíme tamponem, u česání na místech, které je mu příjemné, u tlapek a citlivých míst ho jemně hladíme rukou a postupně zvyšujeme podnět, ale nikdy ne do té míry, aby došlo k agresi. Za dobré chování při výkonu pejska odměníme speciálním pamlskem, ke kterému jindy nemá přístup. Je nezbytné, aby majitel psa byl sám přesvědčen, že to, čemu se pejsek podrobuje, je pro jeho dobro a je to nutné. Klidná sebedůvěra majitele a nevyhnutelnost zákroku psa přesvědčí, aby výkon přetrpěl. Nesmíme dopustit, aby se pes naučil, že když zavrčí, kousne a uteče, tak se mu toto chování vyplatí a výkonu se vyhne.

 

Když není čas na psa takto postupně připravit na ošetření, musíme především zajistit, aby nedošlo k úrazu. Při veterinárním ošetření takového vystrašeného pejska nezbývá než nasadit náhubek nebo fixační náhubek z obvazu. Majitelé své pejsky často velmi podceňují a nevěří, že by mohli kousnout, když to doposud neudělali. Pokud však strach psa překročí určitou mez, kterou má každý pejsek v sobě nastavenou jinak, pochopitelně zaútočí, neboť se přesvědčen, že bojuje o svůj život a může zaútočit velmi razantně. Vyplatí se nám proto dát důraz na prevenci a psa znehybnit a opatřit dobře utaženým měkkým košíkem. Pokud psa sami neudržíte, domluvíte se s někým, kdo vám pomůže, protože v ordinaci je často pouze veterinář, který se bude zabývat vlastním výkonem.

 

V útulku je často vidět psy, kteří jeví strach z určité osoby, někteří psi nenávidí muže, jiní ženy, některý pes nemá rád děti a jiní reagovali zase na lidi s berlemi a dokonce jeden pes agresivně zareagoval po nasazení si slunečních brýlí majitelem, jakmile si je pán sundal, pes se okamžitě uklidnil. Zde se většinou jedná o nepříjemnou zkušenost, kterou pes s učinil s určitými lidmi, proto se snažíme ho umístit do jiného prostředí a k jiným lidem, nežli takovým, kteří by v něm vzbuzovali agresi. Někdy se stává, že pes je agresivní jen na určitého člena rodiny. Osoba, na kterou pes reaguje strachem, by neměla psa nutit do společných činností - her, procházky a měla by počkat, až pes sám projeví zájem si hrát nebo jít ven a už vůbec by neměla psa trestat. Tato osoba by měla být také tou, která přináší příjemné podněty, tedy krmení a hlazení, ostatní členové rodiny od pamlsků a mazlení na čas upustí. Po navázáni kontaktu by tento člověk měl začít pozvolna s výcvikem pomocí odměn, aby si u psa upevnil své postavení. Při agresivnímu chování k dětem může původ agresivního chování psa souviset nejen se špatnými zkušenostmi psa s dětmi a dospělými, kteří na psa nepřiměřeně reagovali v přítomnosti dětí, ale také s přecitlivělostí psa na hluk, bázlivostí a nízkým prahem reaktivity. 

 

 

Agresivita pro získání výhod 

 

Mnoho ofenzivně agresivních psů se v normálních situacích chová stejně přátelsky, jako ostatní psi - rádi se mazlí, hrají si a podobně. Agresivní způsoby chování slouží napřed ke zkoušce vlastní síly - agresivní reakci většinou provázejí různě stupňovaná gesta hrozby - strnulý pohled, výhružný postoj, vrčení, cenění zubů koutky stažené směrem dopředu, hrabání zeminy zadními nohami, zvednutá hlava, široce otevřené oči, lehce ohrnuté pysky, zvýrazněné a dobře viditelné obočí, vztyčené uši, ocas vysoko nesený nebo v horizontální poloze při útoku, naježená srst. Problém se projevuje často tehdy, kdy pes dělá nějakou pro něho zajímavou a důležitou činnost, ve které je rušen nebo má potřebu demonstrovat své výsadní postavení. Postupně se učením v těchto situacích agresivita psa prohlubuje, pes již nevrčí a nehrozí, ale rovnou napadá. 

 

Mnoho lidí reaguje buďto strachem a snahou se konfrontaci se psem vyvarovat a raději mu ustoupí nebo naopak konflikt řeší tresty a okřikováním, čímž se problém prohlubuje dále, pes na agresi ze strany člověka reaguje agresí ještě větší a utvrzuje se dále v přesvědčení o své nadřazenosti nad pánem. Majitel obvykle není připraven se se psem utkat a po prvních několika pokousáních raději ustoupí.

 

Bohužel se také často stává, že majitel, který si se svým psem neví rady, zaplatí nemalé peníze za výbornou výcvikovou školu. Je mu předán pes, který bezvadně zvládne s výcvikářem každý povel a chová se náležitě podřízeně vůči člověku. Ale pokud pes přijde zpět do rodiny, ve které se v chování k němu nic nezměnilo, opět nedobrovolně převezme funkci vůdce smečky. Může pak neposlušné členy smečky i citelně trestat. Pokud by se vrátil k výcvikáři, kterého považuje za nadřazeného, bude ho bezvýhradně poslouchat.

 

Pes, který převzal vůdčí postavení  nevhodným a nedůsledným chováním svého majitele, po úpravě chování člověka pes tuto vůdcovskou roli ochotně opustí..Pes, který má vrozené schopnosti vůdce smečky, se bude muset o naší nadřazenosti přesvědčovat déle, ale cesta je stejná: Je nutné, aby pán zaujal postavení, které se od něho očekává, byl důsledný a upevňoval výcvikem psa své postavení a pes se zařadí tam, kam patří. Tím rovněž vymizí veškeré projevy agresivity Pán musí stanovit pevný řád, který pes pochopí. Tento řád však musí dodržovat všichni členové rodiny. Nikdo z rodiny nesmí psu dovolit žádnou výjimku v tom, co je zakázané. Pes musí být cvičen v základní poslušnosti. Proto je mnohem efektivnější a rychlejší, když je výcviku psa přítomen jeho majitel.Převýchova majitele  je mnohdy nejen důležitější, ale i obtížnější než převýchova psa.

 

Při převýchově opět uplatňujeme zásady systematické desenzibilizace - především vypustíme všechny situace, které vedly k předchozím konfliktům. Zde má řada lidí pocit, že dochází k tomu, že majitel vlastně ustupuje, ale není tomu tak. Situace, ve kterých docházelo k agresi, je třeba eliminovat ještě dříve než se taková reakce u psa spustí. Je bezpodmínečně nutné, aby nedocházelo k prohlubování nežádoucího chování a tyto reakce mohly postupně vyhasínat. Je třeba, aby pak majitel pracoval na zvýšení své pozice právě zachováváním pravidel a upevňováním výcviku a sledovat a rozeznávat dobře signály psí řeči, rozumět emočnímu rozpoložení psa a vyvarovat se počínajícímu konfliktu již v zárodku.

 

Pokud přece jen k agresivní reakci dojde, majitel nesmí psa v tu chvíli trestat bitím nebo křikem, ale odvrácením pohledu a demonstrativním odvrácením těla a po chvíli odchodem bez pohledu na psa a ignorováním ho. Osobně doporučuji spíše pomalý odchod ze scény tak, abyste ke psu byli natočeni bokem a mohli jste periferním viděním sledovat, jak se zachová, bohužel se mi párkrát stalo, že otočit se k agresivnímu psu zády mu dalo šanci útok cílit do týla.

 

Psa je bezpodmínečně nutno nejen cvičit, ale také dostatečně pohybově vytížit a unavit. Při výcviku používejte odměny a cvičte se psem nalačno. Abyste nezvyšovali psovu hmotnost, je dobré si část jeho krmné dávky vzít s sebou a dávat mu ji po kouskách za odměnu.

 

Pokud budete psa fyzicky trestat, agresi pes bere jako výzvu k boji a ten můžete snadno prohrát. Psa musíte zvládnout pouze tím, v čem projevíte jednoznačnou nadřazenost - v myšlení a ovládání emocí. Vy jste vůdce smečky, vás musí každý bezpodmínečně poslouchat. Toto hierarchické uspořádání je pro psa přirozené a tím je schopen se řídit.

 

Silný a sebevědomý a temperamentní pes, který se narodil již s předpoklady být potenciálním vůdcem smečky, by měl být vychováván zkušeným kynologem. Problém se vyskytuje především u samců a kastrace nebo aplikace progrestinu jejich chování někdy zlepší. U fen naopak může dojít po ovariohysterektomii k dramatickému zhoršení příznaků.Obvykle si takové psy také rádi vybírají lidé, kteří se psy pracují, protože tito psi bývají  doslova fanatiky práce - často vynikají ve sportovním i loveckém výcviku a jsou oblíbeni jako psi strážní ve vojsku i psi využívající se k pasení stád. Pokud zkušený a zodpovědný chovatel takové schopnosti u svého štěněte vypozoruje, neprodá takového pejska nezkušenému majiteli, ale vybere mu takový domov, kde ho nový majitel zvládne a využije jeho schopnosti.


Rovněž při adopci psa z útulku je rozumné,dát na radu ošetřovatelů, kteří již nějaký čas psa pozorovali a mají zkušenosti. Pokud jsou kompetentní a zkušení, vědí ke komu a do jakého prostředí se pes hodí. Pokud si lidé poradit nedají, je to škoda nejen pro ně, ale i pro psa, který pak často bývá utracen.

 

Setkala jsem se například s velmi temperamentním jagdteriérem, kterého si pořídila rodina z města a poté, co je všechny pokousal, byl dán na převýchovu, která se úspěšně podařila, pes byl cvičen a vrácen majitelům jako zvládnutý. Po dvou týdnech pokousal členy rodiny znova a skončil proto v útulku. Psa si adoptoval myslivec, na kterého pes zaútočil již v útulku, avšak nový pán se ho nelekl a rázně mu vysvětlil, jak by si mezi nimi spolupráci představoval. Psa si odvezl domů, vytížil ho loveckým výcvikem a velmi si ho pochvaloval, pes perfektně a do roztrhání těla pracoval a svého pána miloval a agresivita vůči lidem u psa zcela vymizela. Tento pes byl pro svou neohroženost používán taky v lovu na černou zvěř, což je obvyklé u této rasy a myslivci velmi ceněné. Ostatní psi se totiž divokých prasat často oprávněně obávají.

 

Agresivita lovecká


Pokud pes honí pobíhající kočky, slepice, husy či kačeny, nejedná se o žádný projev agresivity. Jde pouze o zcela přirozený lovecký pud, který je u každého plemene i konkrétního jedince jinak silný. I když si pes zvykne doma na drůbež, může mimo svůj dvorek k honění cizích slepic docházet. Rovněž tak pes může zcela bez problému začlenit do své smečky domácí kočku, ale honit nebo zakusovat kočky cizí.

 

Někdy takový pes zaměří svou loveckou agresivitu i na člověka. Stává se to tehdy, když se člověk pohybuje jinak, než je pes běžně zvyklý. Někteří psi nemohou odolat běžcům, lyžařům a cyklistům, jiné dráždí nepravidelný a nekoordinovaný pohyb opilců, postižených lidí nebo nemotorný pohyb dětí a jsou i vášniví lovci, kteří se zaměřují na motorky a automobily. Lovecká agresivita psů vůči malým dětem je velmi nebezpečná, pes zaútočí náhle, razantně a bez varování. Je proto zapotřebí mít na paměti, že pes je především šelma a dítě nikdy nechat o samotě, případně takového psa nepouštět nikdy na volno v místech, kde se dítě může vyskytovat. 

 

Zvládání loveckých pudů je někdy velice obtížné, proto takové projevy musíme u psa zbrzdit jako kterékoliv jiné nežádoucí chování zákazovým povelem, případně vycukáním na vodítku a nedovolit mu ani jako štěňátku honit havrany a kočky po parku a rozvíjet tak jeho loveckou vášeň, pokud pes nebude cvičen pro lov  - a i takový pes musí být odvolatelný od zvěře. Proto dalším nezbytným cvikem je nacvičit přivolání za každé situace, včetně přivolání psa od háravé fenky a zvěře a pokud se toto nenaučí, nepouštět ho na volno tam, kde hrozí střet se zvěří. Jeho vášeň by ho snadno mohla stát život.

 

Se psem nacvičujeme poslušnost nejprve na místech, kde se takové lákavé podněty nevyskytují, postupně se přibližujeme a navštěvujeme místa s výskytem a poslušnost procvičujeme tak, aby takové podněty psu zevšedněly a poslouchal i v jejich blízkosti.

 


Agresivita vůči ostatním psům

 

Nejčastější příčinou bývá nulová nebo nedostatečná socializace psa ve štěněcím věku, kdy neměl dostatek kontaktů a ostatními psy. Často hraje roli i nedostatečný respekt ke vlastnímu pánovi, chyby ve výchově a někdy i genetické vlivy, kdy záměrným šlechtěním byla bojechtivost ve psech posilována. Typickou výchovnou chybou  majitelů zejména malých pejsků je, pokud nechají své psy vyprovokovat konflikt či projevit se vůči druhému psovi agresivně a pak utéci do bezpečí pánovy náruče, kde je často ještě čeká odměna v podobě hýčkání a chlácholení. Takový pes je nejen zdrojem četných problémů s ostatními pejskaři a jejich miláčky, ale také často končí zakousnutím jiným psem, kdy se již nestačí spasit do ochraňující pánovy náruče a sklidí adekvátní agresivní reakci na svůj útok od silnějšího psa.


Psovi je třeba psovi umožnit seznamování s ostatními psy. Ideální je možnost venčení se skupinkou pejsků nebo psí školka či cvičiště, kde zkušený výcvikář umožní vzájemné seznamování psů tak, aby nedošlo ke zranění psa ani člověka. Během několika návštěv si pes na cvičáku své místo najde. Jen častým stykem s ostatními psy se pes učí jak se mezi nimi správně chovat.

 

Procvičujte poslušnost opět na místech, kde psi nejsou a pak postupně v menší a menší vzdálenosti od psů, optimální jsou psi za plotem. Při agresi psa nikdy neutěšujte, trest za nežádoucí agresivní chování musí být takový, aby okamžitě přerušit takové chování (lepší než okřiknutí je trhnutí vodítkem a nepříjemný zvuk - využijte například plechovku s mincemi či hřebíky nebo silnou houkačku).

 

Patofyziologická agresivita

 

Pokud se v chování doposud klidného a normálně reagujícího psa projeví náhlá změna chování bez příčiny v souvislosti s nějakou změnou prostředí, vždy necháme psa vyšetřit. Příčinou mohou být poranění, nejrůznější choroby, otrava, degenerativní změny aj. 

 

Strach ze samoty

Když pejsek vyje, štěká a demoluje byt, případně se pomočuje pouze za nepřítomnosti majitele, to bývají  dost vážné problémy, pro které hodně pejsků skončí v útulku. Může se to vyskytnout i u některých pejsků z útulku, kteří byli v útulku hodní, pokud majitel připustí velkou fixaci psa na sebe zpočátku a pak změní počáteční stav třeba tím, že normálně opět začne chodit do práce. Nový majitel pod dojmem toho, co si vše takový pes prožil a toho, jak je pes šťastný, že má konečně domov, poskytne maximální pozornost a lásku, se psem tráví celé dny, pozve ho do postele a když se pes k němu přimknul, po týdnu nebo později změní pravidla a psa ponechá samotného na zahradě. Pes začne výt, štěkat a demolovat vše, co se mu připlete do cesty. S pejskem je potřeba jednat laskavě, ale nepřipustit velkou fixaci a stanovit jasná pravidla, bude to dobré nejen pro majitele, ale i jednodušší i pro pejska.

 

Problém se rovněž vyskytuje štěňat, které majitel nenavyknul na samotu. Majitel si vezme pár dnů dovolenou, psa zhýčká pobytem v posteli, protože je mu štěňátka líto, jak kňučí nebo si někde přečetl, že pes je smečkové zvíře a neměl by zůstávat sám, že je to pro něj nepřirozené. Štěně se od páníčka celé dny nehne a po dovolené odkráčí majitel do práce a doufá, že problém se závislostí pejska se nějak vyřeší sám od sebe a pejsek si zvykne. Hodně pejsků to pochopí a zvyknou si, ale stále narůstá počet takových, kteří mají se závislostí problémy. A protože jsou to pejsci, dávají to najevo po psím způsobu. Začnou kňučet, ničit věci nebo důsledkem stresu močit a defekovat po bytě.

 

Je velmi důležité psa před tím, než ho ponecháte samotě, důkladně vyvenčit a utahat. Pokud jste si jisti, že pes má dostatek pohybu a zaměstnání a nezlobí doma čistě proto, že se nudí - musím poznamenat, že toto bývá nejčastější příčinou, zkuste psa zbavit jeho chorobné závislosti a strachu ze samoty převýchovou. U zvláště úporných případů závislosti lze po poradě s veterinárním odborníkem doplnit převýchovu i léky, které psa zklidní.


Číhat za dveřmi a pak vtrhnout dovnitř, když jste slyšeli psa výt a zbít ho, není řešením a není to ani dlouhodobě účinné, většinou pes začne provádět nežádoucí činnost po chvíli opět, navíc z majitele projevuje strach, když se vrátí.

 

Další pes by mohl problém zkomplikovat tím, že by například vyli oba dva, i to se, bohužel, stává. Většinou je však druhý pes řešením účinným jen tam, kdy pes byl na druhého psa nebo kočku zvyklý a ten uhynul. U ostatních psů je lépe druhého psa pořizovat až po převýchově a odstranění tohoto problému, aby vám místo jednoho psa doma nevyli dva.

 

Principem převýchovy  je opět behaviorální desenzibilizace, o které jsem již hovořila v kapitole bázlivost, tedy vystavení psa situacím, které u něj vyvolávají strach nebo úzkost, aniž by se bál. Po dobu převýchovy však opět nesmí být vystaven traumatizujícímu podnětu v plné intenzitě, tedy je zapotřebí, aby kromě krátkých úseků, kdy psa navykáte na samotu, sám nebyl, jinak opět můžete začít od začátku. Jde o to, učit psa být sám - nejprve tak krátce, aby to nevyvolalo strach a postupně prodlužovat dobu samoty. 


Psovi nedovolte spát ve vaší posteli a všude vás následovat. Já vím, že je to příjemné, ale po dobu převýchovy si to musíte odpustit, zvyšuje to psovu závislost na vás. Před zahájením převýchovy musíte důkladně nacvičit povely Zůstaň! a Na místo! Je důležité je nacvičit v klidu, aby je pes nespojoval s vaším odchodem. Naučte psa na odloženém místě a že za dobré provedení cviku je odměněn hračkou nebo speciálním pamlskem, které jindy nedostane, jen po tomto cviku a když má být sám. Postupně se od psa vzdalujete, když cvik zvládá na pár metrů, zkuste přejít do místa, které je pro psa od vás lehce přístupné, ale kde na vás nevidí, jen vás může slyšet a trénujte povel Zůstaň! Psa vždy chvalte za nevzdálení se z místa. Když se vzdálí, netrestejte ho, ale odeberte hračky a pokroutky. 

Potom zkuste odejít na velmi krátkou chvilku z bytu, ale jen na tak dlouhou chvilku, kdy pes nespustí nežádoucí chování, i kdyby to bylo pár vteřin. Můžete nechat zapnuté světlo, rádio či televizi. Při nácviku jednotlivých krátkých odchodů  doporučuji zařadit mezi ně hru, procházku nebo krmení, dokud se pes opět zcela neuklidní. Před odchodem se se psem nelučte a při příchodu se s ním nevítejte. Prodlužujte dobu samoty velmi zvolna a orientujte se podle míry stresu psa - sledujte, zda vás přehnaně nevítá po příchodu nebo neprojevuje známky strachu před vaším odchodem. Nedá se předem říci, jak dlouho se pes bude samotě učit, některý pár dnů, jinému to trvá i pár týdnů. Obrňte se trpělivostí a vytrvejte.

 

Obrátila se na mne paní s fenou, kterou měli od štěněte se žádostí o pomoc při nalezení nového domova pro fenu. Fenka nemohla být umístěna v kotci, který demolovala a navíc vytrvalým štěkotem velmi rušila sousedy, byla tedy v bytě, kde se pokoušela prohrabat stěnou, takže po každém návratu majitelů z práce je čekal byt, který vypadal jako oáza v kamenolomu. Majitelé byli na fenu velmi fixovaní a byli ochotni se podrobit s fenou převýchově. Z rozhovoru s nimi vyplynulo, že problém se dostavil až po dlouhodobé nepřítomnosti paničky během vánoc a postupně se zhoršoval a prohluboval.

 

Paní si vzala dovolenou a dle instrukcí trénovala  poslušnost a později odchody a příchody po minutách, které prodlužovala. Po 14 dnech pes vydržel sám již 20 minut. Když se za 4 týdny dostali přes kritickou hodinu, bylo vyhráno, fena se uklidnila a začala bez problému snášet i delší odchody rodiny. Při zvykání jí pomohlo zapnuté rádio a přítomnost kočky v pokoji, kde se nacházela. Protože se jednalo o křížence loveckého psa, začala ho panička také mnohem intenzivněji zaměstnávat, v okolí našli možnost navštěvovat coursing. Pes i rodina mohli zůstat pohromadě, což všichni zúčastnění včetně mne s úlevou uvítali. 

Bázlivost

Bázlivost nebývá vnímána majiteli tak palčivě, jako je tomu u dominantní psí agresivity. Je to z pohledu majitele pochopitelné - agresivní pes může podstatně hůře ovlivnit chod domácnosti, životy a zdraví lidí, s ním přicházejících do styku. Přesto však překonání bázlivosti je mnohdy daleko složitější a zdlouhavější proces než převýchova dominantního psa. Navíc i u bázlivého psa se můžeme setkat s defenzivní agresivitou, tomu se však budeme věnovat blíže v kapitole agresivita. Zkušený cvičitel vždy raději sáhne po dominantním než po bázlivém psovi, protože ví, že s bázlivým psem se mnohem více nadře a nedosáhne takových výsledků ve výcviku jako se psem dominantním. 

Bojácnost psa se nejčastěji projevuje jako nepřiměřený strach z neznámých situací, nových nebo strach vzbuzujících pachů (veterinární ordinace), z nových osob, zvířat či věcí a hlasitých zvuků. Příčinou strachu bývá vrozené založení psa, nedostatečná socializace psa v rané štěněcí fázi. Bázlivost může pes získat také kopírováním chování jiného psa - velmi často se tak štěňata naučí bázlivosti od bázlivé matky nebo se jejich plachost dostaví jako důsledek nevhodného zacházení ze strany člověka. Často však bývá příčinou různá kombinace těchto faktorů. Bázlivý pes reaguje útěkem, třesem, schováváním se do temných koutů, kňučením, štěkáním, pomočováním nebo pokálením se, případně i defenzivní agresivitou. Tato reakce se může stupňovat až do paniky.

 

 Pokud je příčinou strachu počáteční výchova v izolaci od ostatních psů i lidí, je nutno počítat s tím, že se bázlivost psa patrně nikdy nepodaří odstranit úplně a lze ji pouze zmírnit. V zásadě však platí, že něco s bojácným psem lze dělat vždycky, vždy lze stav upravit a zmírnit.

Setkala jsem se s fenkou německého ohaře, kterou se snažil myslivec zbavit vrozené bázlivosti před výstřelem tím, že jí do těla zapíchal zavírací špendlíky, na které uvázal provázky, za něž fenu přivázal a opodál střílel v domnění, že díky bolesti fena bude přinucena zůstat na místě a na střelbu si zvykne. Jak to dopadlo, je asi každému jasné. Naštěstí se fenku podařilo od myslivce zachránit dřív než ji zastřelil. Fena jevila všechny znaky týraného psa – třásla se, jektala zuby, pomočovala se a neustále pokňourávala - a to i několik měsíců potom, co se jí myslivec zbavil.  Ujali se jí lidé, kteří ji sice poskytli základní potřeby, ale neměli čas se jí věnovat. V kotci být nemohla, protože byla hlučná a kotec demolovala, v bytě byla nečistotná. Venku na procházce se chovala nervózně, nesoustředila se, na výcvik reagovala bázlivě. Zdálo by se, že se jedná o beznadějný případ, avšak fena měla štěstí a ujali se jí mladí manželé, kteří s ní měli velkou trpělivost, naučili jí čistotě v bytě, dopřáli jí hodně pohybu a velmi intenzivně se jí věnovali, takže všechny příznaky se u ní podařilo podstatně zmírnit.

Jak tedy zacházet s takovým pejskem a jak mu pomoci? Především je třeba s ním navázat kontakt a vzbudit jeho důvěru, pokud se jedná o bázlivce, kterého jste si čerstvě pořídili. Nespěchejte a nesnažte se násilně u psa strach zlomit, docílili byste pravého opaku. Pokud máte druhého pejska a ten je dobře socializovaný a psa nevnímá nepřátelsky, i ten vám může v procesu převýchovy velmi pomoci. Pejska krmte z ruky po kouskách, aby si na vás zvykl, dopřejte mu někde klidné místo, odkud k vám může sám přicházet. Jestli vám to umožňuje uspořádání bytu, zařiďte ho předem tak, aby pes nemohl zalézat pod nábytek. Pokud tak učiní, počkejte, až vyleze sám, vy sami se chovejte naprosto přirozeně a uvolněně.

 

V případě, že pes už k vám vybudovaný vztah má a věří vám, pracujte na posílení své vedoucí pozice ve smečce. Pes vás musí respektovat a věřit vám a být si jistý, že vy ho ochráníte za každých okolností. K tomu je potřeba dobrý nácvik základních povelů. Cvičte je napřed tam, kde se pes cítí jistý. Traumatizující prostředí zpočátku úplně vypusťte. Pak postupně můžete zvyšovat náročnost okolního prostředí, ale nikdy až do té míry, kdy se projeví u psa strach.

 

Pokud se tak stane, majitel by neměl dopustit, aby se pes otočil a utekl domů nebo se psem z traumatizujícího místa sám rychle utekl. V chůzi pokračujte směrem k podnětu stále stejným tempem a neuhýbejte od něho, pokud se pes zastaví, trhněte rázně vodítkem a pokračujte, případně můžete zkusit strachový podnět překonat s rozeběhem (například jezdící schody v metru).

 

Pokud se pes bojí rušného prostředí, je třeba ho vodit na pevném vodítku s odolnou karabinou a dobře dotaženým obojkem, aby pes v panice neuprchl a nevběhl třeba pod kola auta nebo se neztratil. V panice může pes reagovat i agresivně, a to i takový pes, který se agresivně dříve nikdy neprojevil. Pokud takovou reakci můžete očekávat, psu nasaďte raději košík. V případě, že pes projeví strach, ho v žádném případě nesmíte chlácholit a utěšovat. Přestože to zní krutě a spoustu majitelů s tím má problém, snažte se akceptovat, že takovými projevy byste strach psa podpořili, pes by získal dojem, že se děje opravdu něco mimořádného, čeho je třeba se obávat.

 

Majitel musí směrem ke psu stále vysílat klidnou jistotu, aby si pes byl vědom, že se nic neděje. Pokud majitel změní své pohyby a intenzitu hlasu, případně projeví jiné nestandardní chování ve snaze psa uklidnit, pes si to spojí s obávaným podnětem a vyhodnotí situaci jako závažnou, na kterou jinak reaguje i sám majitel, což psa posílí v ujištění, že se jedná o opravdové nebezpečí. Pokud pes projeví strach z nějakého předmětu, můžete například k předmětu přistoupit, dotyčný předmět poplácat a hovořit k té věci normální intonací. Když pes jeví potřebu předmět očichat, umožněte mu to, již máte téměř vyhráno. Jestliže máte možnost zareagovat dostatečně včas - například vidíte se blížit obávaný předmět, osobu či zvíře, přivolejte psa, připněte ho na vodítko a cvičte s ním základní poslušnost či si hrajte a odměňujte jeho žádoucí chování pochvalami a pamlsky. Takto psa zabavujte celou dobu, po kterou trvá obávaná situace. Pochvalu psovi uštědřete až strachový podnět překoná a opět kráčí klidně vedle vaší nohy.

 

U těžších případů můžete přistoupit k systematické desenzibilizaci behaviorální metodou. Co si pod tím máte představit? Kdysi jsem měla příležitost přihlížet na katedře klinické psychologie v Amsterdamu behaviorální metodě, se kterou odstraňovaly u klientů fobie z létání. Pomocí audiovizuální techniky byla postupně předváděna letištní hala, později odbavování pasažéra, nástup do letadla až po přistání. Klientům byl měřen tep a kožní odpor a podle naměřených hodnot byla sledována míra stresu. Když tyto hodnoty překročily určitou hranici, zastavila se projekce a s klientem se počala provádět relaxace. Až po nastolení normální hodnoty se mohlo pokračovat v projekci. Některým klientům stačila zbavení se chorobného strachu z létání dvě sezení, někdo jich potřeboval třeba 18–20.

 

Podobně si budete počínat i s odstraňováním chorobného strachu u pejsků. Míru stoupajícího stresu však musíte odhadovat z projevů vzrůstající nervozity psa. Při strachu z konkrétního prostředí, osoby nebo zvuku začněte psa navykat velmi postupně. Převýchova bude náročná na čas a musíte se obrnit velkou trpělivostí. Podstatou je postupné zvyšování intenzity strach vzbuzujícího podnětu až na normální míru. Během převýchovy nesmí být nikdy zvíře vystaveno nepříjemnému zážitku v plné síle, aby se v něm probudil strach, jinak můžete začít opět znova. 

 

Začněte s nejnižší intenzitou podnětu - u prostředí, osoby nebo psa je to vzdálenost, u zvuku jeho hlasitost a postupně se přibližujte - tak, aby zvíře během celého procesu nepocítilo strach, ale maximálně mírnou nervozitu. Během vystavení psa nepříjemnému podnětu si se psem hrajte, pokud zvíře neprojevuje strach, odměňujte ho pamlsky, chvalte ho a zaměstnejte ho výcvikem. K zesilování intenzity podnětu přikročte až tehdy, pokud pes zvládá beze strachu a nervozity předchozí míru podnětu.

 

Pro řadu majitelů bývá problém veterinární ošetření a následná domácí péče o psa. Čištění uší, česání, koupání a podobné úkony jsou pro některé pejsky velmi traumatickou záležitostí. Pokud máte pejska odmala, tyto úkony nepodceňujte, pejska zlehka česejte, zvykejte na hřeben i na kartáč tak, aby mu to bylo příjemné. Naučte ho bez odporu si nechat otevřít tlamu i  nechat si vyčistit ouška. V momentě, kdy má pes například bolestivý zánět v uších a na ty si nenechá sáhnout, je už na nějaké učení pozdě a následný boj s pejskem, kterého se pokoušíte ošetřit, nemusí být pro vás vítězný, pro psa bude velmi traumatický a pro vás rovněž. Mnoho majitelů se mi svěřovalo, že si po takovém zákroku připadají jako neúspěšní padouchové a bojí se, že pes k nim ztratí důvěru. Řada z nich raději psa neléčí nebo o něj nepečuje, případně to svěřují cizí osobě, v obavě, že by u pejska ztratili sympatie. Toto v žádném případě nelze doporučit. Nemocného psa musíme ošetřit a nepříjemné zákroky pes musí přijímat právě od pána, kterému věří.

 

U starších pejsků postupujte tak, jak bylo zmíněno výše, navažte napřed kontakt a důvěru a posléze upevňujte poslušnost. Před případným ošetřením psa přivolejte. Pokud pozná, co se chystá, uteče a skryje se a na povel přivolání nereaguje, ignorujte ho do té doby, než se vynoří z úkrytu, pak ho přivolejte, krátce si s ním pohrajte, pokud se brání a vy ho nezvládnete, poproste někoho, aby vám psa přidržel, nechlácholte ho a proveďte to, co je třeba. Mějte po ruce připravené pamlsky a až se pes uklidní, pochvalte ho a odměňte ho.

 

Za čas, až psík pozná, že mu nehrozí žádná smrtelná hrůza, úkonu se nevyhne žádným vykrucováním a na závěr dostane i pamlsek, jeho strach bude postupně slábnout. Pokud vrčí nebo chňape, nasaďte mu košík nebo fixační náhubek z obvazu. Po čase se můžete dočkat i toho, že až začnete chystat čistící pomůcky nebo injekci, pes bude místo strachu radostně kroužit kolem vás, vrtět ocáskem a očekávat pamlsek. Velmi užitečné je podávání nějakého speciálního pamlsku,  ke kterému se pejsek jinak než po ošetření nedostane a který mu velmi chutná.

 

Při převýchově extrémně bázlivých pejsků nám může pomoci i veterinární specialista na poruchy chování podáváním psychiatrických léků, které zpočátku můžou celý převýchovný proces usnadnit a urychlit, ovšem bez převýchovného procesu a pouze působením léků se problému rozhodně nezbavíte.